Překroč stín a miluj svoje rodiče

Pro mne osobně tohle bylo jedno z nenáročnější témat, které jsem v rámcí svého sebeuvědomování řešil. Upřímně, trvalo mi to několik let. Hodně dlouho mi zůstala ta vymezovací nálada s náctiletého protestanství. Nakonec se to uvolnilo a přineslo mi to do života neuvěřitelný klid. Rozhodně nečekaně.

Překroč stín a miluj svoje rodiče, jeduvlnu.cz

Hlavně s taťkou jsme to měli náročný. Neshodli jsme se na výběru mé životní paretnerky a několik let jsme spolu nemluvili. Nakonec jsme to prolomili, za což jsem moc rád a stihli jsme to ještě dřív, než odešel do dalších realit. Takže o co v podstatě jde.

Základní princip rodičovského vztahu

Vztah s rodiči je naším prvním a nejbližším vztahem, který jsme kdy vytvořili. Ať si to chceme přiznat či nechceme, vzájemnou lásku a něhu máme v sobě zažranou až do morku kostí. Do naší podstaty. Jsme jeden pro druhého nejvíc. Vzájemnou pozornost si sdílíme vědomě i podvědomě.

Dostaneme-li se v průběhu dospívání či v dospělosti do rozporu a začneme se tomu citu vymezovat či mu bránit, vytváří to v našem těle, v našem vědomí i podvědomí veliké napětí, které nám bere sílu a půdu pod nohama. Pojďme to prozkoumat ze tří různých perspektiv. Od té nejjednodušší, až po tu nejvíce emočně náročnou.

Perspektiva první - omezená pozornost

Jak jsme psali či budeme psát v některých článcích, pozornost je jako síla, která vytváří naši životní realitu. A to doslova. Potřebujeme ji mít pevnou a jistou. Zářivou a jasnou. Špatně se nám vědomě rozvíjí a tvoří, když je moc přeplněná a neustále se nám do ní tlačí pochyby, výčitky či jen nechtěné myšlenky a drásající emoce. A právě emoce vzteku, naštvání či zrady ve vztahu k rodičům, činí jeden z nejvíce rušivých momentů naší pozornosti.

Nejsme schopni dosáhnout plné síly, pokud ji máme hned v základech reality života nestabilní. Takže pokud dokážeme překročit svůj stín, upřímně v sobě znovu objevit lásku k rodičům, naše pozornost se neobyčejně uvolní a budeme schopni dále rozvíjet její potenciál, protože budeme mít pevné základy.

Perspektiva druhá - uvolnění rodového napětí

Dalším perspektivou jsou fakta rodového řetězení. Můžeme řešit křivdu či nesoulad s mamkou či taťkou, ale ve skutečnosti to může být nesoulad mezi maminkou maminky, či tatínka tatínka. Přenesený rodový vzorec, schéma situace, která vznikla v minulosti a dostala se až k nám. Poškodila vztah rodiny již po několikáté. Jsme ve vleku tohoto vzorce, aniž bychom to chtěli.

Máme tak jedinečnou příležitost takou situaci uchopit a zastavit toto trápení svým vědomím rozhodnutím nejen pro sebe, ale pro předky i generace, které teprve přijdou. Zároveň to skutečně nemusí mít nic společného z našimi rodiči, jenom my jsme to s nimi zažili a personifikujeme to právě k nim. Mnohdy úplně zbytečně.

Staňme se hrdinou svého rodu a svou sílu přestaňme používat na výměnu názorů, ale na odpuštění a urovnání situace.

A to nemusí vždycky znamenat souhlas. Spíše vzájemné porozumění a zapojení Agapé, bezpodmínečné lásky, která mezi námi proudí již od narození a možná ještě dříve. Od prvních signálů vznikajícího vědomí. Od prvních skutečných doteků.

Perspektiva třetí - odpuštění jako síla

Když si představíme pocit napětí, chlad nezájmu a opovržení, není nám z toho dobře. Poškozuje to naši koncentraci a bere nám to sílu pro realizaci našich životních plánů a snů. Nebo to naopak děláme "kvůli", takže se cítíme silní s pocitem "Já jim ukážu...", ale ta projevovaná urputnost nám ubírá naši životní sílu, kterou potřebujeme na vlastní růst. Odpuštění je v takovém případě lék, který nás může uklidnit a přinést harmonii do naší životní cesty.

V takovém případě se odpuštění stává silou, která v nás uvolní oheň lásky a umožní nám svobodně tvořit. A je potřeba to udělat jak na straně maminky, tak na straně tatínka. V dalším sledu babičky a dědečka. a nepřinese to klid jenom nám, ale i jim. Podáte jim přátelskou ruku na cestě v druhé polovině života a ne nadarmo se říká, že tím získáte pár let navíc. A věřte mi, budeme rádi.

A jak začneme?

Nejdříve si to vyzkoušíme na nečisto. Někde v klidu, kde je nám dobře a cítíme se v bezpečí, ideálně o samotě. Představíme si před sebou jednoho ze svých rodičů a všechno jim to řekneme. Zkusíme si to několikrát v týdnu a budeme pozorovat, co to s námi dělá. Pokud se s nimi vídáme, budeme pozorovat, co to dělá s nimi. Prostřednictvím synchronicity podvědomí by to měli vnímat. A jednou to uděláme ve skutečnosti, až najdeme odvahu a vnitřní klid.

Až to budeme dělat osobně, buďme citlivý, dýchejme do hloubky plic a nebojme se naše sdělení rozdělit na několik témat, které můžeme sdělovat postupně. My jsme se šli s taťkou projít, na dlouhou procházku, kde jsme měli na sebe prostor. Jenom my sami.